Napsala: Hana Vančurová
Nebylo to lehké rozhodnutí, vydat se na pouť. Mám nadváhu a špatnou kondičku, rozhašená záda a ani nejsem zvyklá chodit delší tratě. Špatně snáším nepohodlí a spát pod širákem mě děsí. Přes všechny tyto handicapy a celkem oprávněné obavy jsem se rozhodla jít na pouť, vyzkoušet si, co vydržím, a užít si to.
To jsem byla zatím jenom u sebe, ale musela jsem se ještě začlenit do ženského společenství. To mě děsilo snad ještě víc než spaní pod širákem. Devět dospělých žen, které věkem už překročily padesátku. Moudré ženy, řeklo by se. Moc jsme se neznaly, jen velmi povrchně z několika setkání. Přesto jsem jim důvěřovala natolik, že jsem se rozhodla s nimi sdílet velmi niterný čas a ony daly tu samou důvěru mně.
Když jsem vykročila do překrásné krajiny České Kanady, zapomněla jsem na všechny obavy a strachy, a šla. Zjistila jsem, že při chůzi, v tom společném rytmu, se krásně splétají a svěřují příběhy. Občas se i něco zašmodrchá, ale při dobré vůli lze zašmodrchané uzlíčky rozvázat, povídat si o nich a sdílet svoje pocity, vyjasňovat emoce. Emoce – i ty vzkypěné – jsem mohla vyjádřit, popsat, pochopit a odložit. A když nešlo nic z toho, nosila jsem dřevo na oheň, uchýlila se k potůčku, a hned mi bylo lépe.
Nebylo náhodou, že jsem šla právě s těmito ženami. Měla jsem se od nich něčemu naučit a ony se měly něco naučit ode mne. Sama si odnáším klid a mír v duši. Jsem posílena každou hezkou větou i energií, které se mi dostalo od žen, od míst, kterými jsme procházely, i od krajiny, jež nás hýčkala a nabízela svou bohatost a rozmanitost, i od živlů, které nás den po dni provázely.
Děkuji každé z žen zvlášť a všem najednou za dary, které mi daly. Tolik se potřebujeme, tolik pro sebe můžeme udělat.
Co jsem si odnesla? Objevila jsem chuť se hýbat a chci v tom pokračovat. Tak ať mi to vydrží!
Pak jsem si položila klíčovou otázku, kterou vlastně hodnotím celou pouť: „Šla bych do toho znovu?“ A odpověď je: „Ano, šla!“
S Hankou se můžete potkat na kruhu Zralých žen, čarodějek a babiček 55+.
Napsat komentář